kdo jsem

Všechno začalo v předvečer nejhoršího dne mého života.

Blížila se půlnoc a já pařil na počítači hru, která spolkla celý můj večer.  Táta si zrovna šel lehnout.  Chvíli mě tiše pozoroval a pak se zeptal, co to dělám.

„To je taková hra,“ řekl jsem typickým tónem mladistvého, který nemá čas něco vysvětlovat, protože by mu na monitoru uteklo něco hrozně důležitého.

Dost pitomá poslední věta, kterou kdy člověk může říct svému tátovi.

Druhý den ráno se táta ve sklepě oběsil na vlastní šále.

Bylo mi tehdy 17 a každý den jsem se budil se dvěma pocity: touhou a strachem.

Touhou najít svoji hodnotu, dát svému životu smysl. Tajně jsem věřil, že mám v sobě něco cenného, jedinečného, co můžu světu předat jenom já.  Doufal jsem, že jednoho dne si toho svět všimne a já tak získám důvod mít se rád.

Strachem, že jsem vadnej kus.  Člověk na vyhození. Bál jsem se, že to v nestřeženém okamžiku zjistí i moji kamarádi, příbuzní, rodiče.  Pokaždé, když se ozvala touha něco udělat, přišla s ní i hrůza, že by se mi tahle představa potvrdila.

Po tátově smrti jsem se rozhodl, že jsem svůj smysl našel. Že můj život dopadne jinak. Že moje děti nebudou muset doufat, že táta přijde z práce dřív, než půjdou spát, a nepůjde do práce dřív, než se stihnou vzbudit.  Měl jsem dokonalý plán.

Nadělat obrovský ranec peněz dřív, než založím rodinu.

Tak se kluk, který 30 minut pochodoval před obchodem, než sebral odvahu jít dovnitř koupit deset housek, ocitl ve světě, který ho měl zaručeně spasit.  Světě finančního poradenství, multilevelů a lidí, kteří ve větě používali slovo „byznys“ častěji než předložky.

Trávil jsem den za dnem v obleku, který k uzoufání nesnáším, a vysvětloval lidem výhody produktů, které nepotřebovali.  Poté, co jsem celé rodině a kamarádům uzavřel životní pojištění, na kterém ještě dlouho prodělávali, se moje obchodní výsledky změnily ve špatný vtip.

Ale já se nevzdával!  Začal jsem zuřivě investovat do zaručených strojů na miliony!

Byly to peníze, které mi naspořil táta.  Peníze, kvůli kterým se v podstatě upracoval k smrti.

A já o ně přišel.

Abych si nemusel přiznat pravdu, utekl jsem na opačný konec houpačky a hledal svoji spásu v duchovnu.

Začal se posmívat lidem, co si z peněz udělali modlu. Já už jsem někde jinde, já nekloužu po povrchu!

Abych si nemusel přiznat pravdu, utekl jsem na opačný konec houpačky a hledal svoji spásu v duchovnu.  Začal se posmívat lidem, co si z peněz udělali modlu.  Já už jsem někde jinde, já nekloužu po povrchu!

Chodil jsem po žhavém uhlí.  Skoro se vymeditoval z podoby.  Téměř na jakoukoli situaci jsem reagoval slovy „Nech to plynout a vesmír se o to postará…“  Asi pár takových lidí taky znáš.

Pak mě opustila přítelkyně.

Zřejmě ji naštvalo, že se vesmír dostatečně rychle nepostaral o opravu nesplachujícího záchodu (mě teda taky, byť dnes tuším, že má vesmír trochu jiné věci na práci).  Řekla mi, že jsem koule na noze, která ji akorát táhne k zemi.

Teď už jsem neměl kam utíkat.

Byl jsem sám.  Vyzkoušel jsem dvě nejoblíbenější cesty ke štěstí, jaké lidstvo zná, a neuspěl ani na jedné.

Selhal jsem.

Když už v životě poděláš všechno, co se dalo, má to jednu překvapivou výhodu:

Nemáš sílu.

Nemáš sílu dál si lhát do kapsy.  Neustále si na něco nebo někoho hrát.  Řešit, co si o Tobě myslí druzí.

Je to okamžik, kdy máš všeho tak strašně plný zuby, že své hlavě povolíš i dříve zakázané myšlenky a otázky.  Třeba tuhle:

„Co bych vlastně chtěl já?“

Kdy naposledy dostala tahle otázka propustku do Tvojí mysli?

Protože u mě asi nikdy.

Jestli jsem se někdy na něco těšil jako malej Jarda, byly to chvíle, kdy jsem se mohl dozvědět něco nového.  Všude jsem s sebou tahal Dětskou ilustrovanou encyklopedii (a že se při pěti dílech pronesla).  V ZOO jsem byl k vidění častěji než některá zvířata.  Rozmontoval jsem všechno, co přede mnou nestačili schovat.  Miloval jsem humor, komiksy a Krkonošské pohádky.

S postupem let jsem se ale dozvěděl, že být malý objevitel není cool.  Mezi spolužáky – a spolužačkami – se přidělovaly body za úplně jiné věci než za encyklopedie a komiksy (natož Krkonošské pohádky). Učitele zajímaly víc nabiflované odpovědi než zvídavé otázky, a rodiče zase víc známky na vysvědčení než to, jestli je Jarda šťastný.

A protože jsem neměl odvahu nezapadat, zavřel jsem svoje touhy a lásky do mrazáku, s tím, že třeba jednoho dne…

A roky plynuly.

Co bych vlastně chtěl já?

Je zvláštní, jak často nás tahle otázka děsí.  Ono totiž není obvykle tak těžké najít na ni odpověď.  Těžké je přiznat si, jak daleko od svých odpovědí žijeme.

Tehdy jsem si řekl, že když už jsem se snažil v minulosti zavděčit snad každému ve svém okolí,  možná bych se mohl jednou pokusit zavděčit taky svému srdci.

Jako bych si chtěl vynahradit ztracená léta, zakousl jsem se do svých oprášených vášní s novou vervou.  Snad poprvé v životě jsem nechodil spát s myšlenkami na to, co všechno musím druhý den přetrpět.  Naopak – nemohl jsem se dočkat rána!  Do čeho se zítra pustím?  Co objevím?

Aniž bych to původně zamýšlel, tím, že jsem pootevřel dveře své lásce k poznávání světa a jeho souvislostí, začal jsem poznávat hlavně sám sebe.  Zjistil jsem, že odkrývat, co ve mně vězí pod zadupanými nánosy prachu, nemusí být spjaté se studem a/nebo panikou. Najednou jsem se krůček po krůčku odvažoval i do věcí, ze kterých bych si dřív cvrnknul do trenek, možná i vícenásobně. Hluboké rány na mojí duši se začínaly hojit.

Pochopil jsem, že zažít selhání neznamená selháním být.

Od té doby mě žene kupředu jedna palčivá, fascinující myšlenka.

Co kdyby i jiní lidé našli odvahu dát sobě i světu to nejlepší, co v nich je?  Lidé, kteří toho měli tolik před sebou, než je život a jejich okolí donutili vršit jeden kompromis za druhým? Co by tihle lidé mohli dokázat?

Co by mohlo dokázat lidstvo?

Z myšlenky se postupně stalo poslání.  Zbavovat sebe i druhé strachu jít svou vlastní cestou.

Inspirovat nás všechny, abychom byli víc.

Vybral jsem pro své počínání název „neurazitelný“, podle zenbuddhistické myšlenky, že aby nás někdo mohl urazit, musíme mu to nejdříve sami dovolit.  Bez toho kolem nás všechny urážky jen proplují jako podzimní listí ve větru.  Je to uvědomění, že ať se nám děje cokoli, máme možnost volby, zda a jak budeme reagovat.  S tím přichází opravdová svoboda a tvoření, v tu chvíli začínáme brát život do svých rukou.

Neurazitelný podcast jsem vytvořil proto, že bych si býval přál mít ho po boku ve svých temných dnech.  Bezpečné místo, kde bude každý vítán takový, jaký zrovna je – se všemi nedokonalostmi, chybami, pochybnostmi a strachy.  Zkrátka takový podcast, co zachraňuje příčetnost.

Každý jeho díl je zároveň malé objetí a objevná výprava.  Jdu v nich s kůží na trh, ať nemusíš opakovat stejné chyby jako já.  Dávám Ti v rozhovorech nahlédnout do nejpozoruhodnějších českých hlav a příběhů v nich ukrytých.  Nechávám Tě v přednáškách ochutnat nejzajímavější vědecká témata a společenské dění.

A hlavně odhaluju, jak pod povrchem všechno krásně souvisí se vším.

Chceš se na tuhle cestu vydat se mnou?

Nejsnazší první krok je přihlásit se k odběru legendárního tříminutového Neuramailu.  Jednou měsíčně se v něm s Tebou podělím o to nejzajímavější, co se kolem podcastu děje.

Pro přihlášení k odběru klikni zde!

‍

Děkuju, že stejně jako já chceš objevit, kým můžeš být.

Těším se, co společně zjistíme!

Dnes vím, že i můj táta jen hledal důvod mít se rád. Bohužel i jeho strach křičel naléhavěji než jeho touha. Nemůžu vrátit čas.  Ale můžu uctít tátův odkaz tím, že jiné příběhy budou mít šťastnější konec.

Buďme víc.

‍

Tvůj Jarda